Od 20. 4. spuštěna telefonická poradenská linka RODINA BEZ NÁSILÍ: +420 601 500 196 - každé pondělí od 13,00 do 17,00 (podpora v rodičovské roli při zvládání vzteku, napětí a agrese)
Máme pro vás interaktivní pracovní sešit pro děti, jakousi kroniku tohoto zvláštního koronačasu. Jeho součástí jsou (kromě zábavných úkolů) také metody na uklidnění a stabilizaci dětí, které jsou dětskými psychology používány během terapií - nicméně jsou krásně proveditelné i doma. Volně stahujte, vyplňujte a šiřte. Materiál vytvořili autorky pohádky O zlém draku Koroňákovi - MgA. Alice Čop, Mgr. Klára Veselská a Mgr. Dominika Kociánová. Přáli bychom si, aby tento sešit už nebyl potřeba, ale kdyby se přece jen karanténní opatření někdy v budoucnu vrátila, stačí jen sáhnout do šuplíku!
Pracovní sešit pro děti EXPEDICE KORONA 2020 - pdf
Workbook for Children EXPEDITION CORONA 2020 - pdf
Traumatická událost může potkat každého z nás. Ostatně pro někoho byla a je traumatickou událostí i pandemie Covid 19. Každý jsme citlivý na něco jiného.
Zde pár rad a tipů, jak se chovat po prožití něčeho těžkého či složitého pro naši psychiku. Sdílejte, pošlete někomu, o kom víte, že mu bude náš materiál užitečný!
Inspirace: Trauma informed parent
.png)
Autoregulace (seberegulace) je způsob, jakým nervový systém zvládá stres, emoce a obecně řídí naši energii. Je to schopnost tolerovat pocity různé intenzity. Uklidnit se, když se rozrušíme. Zvládnout frustraci a vhodně reagovat v okamžicích, které jsou pro nás nové, zastrašující nebo zahlcující. Jednoduše řečeno jedná se o schopnost pružně a adekvátně reagovat v různých situacích.
Nervový systém každého dítěte má jinou kapacitu, a proto některé děti mají sníženou schopnost své emoční, kognitivní nebo pohybové regulace. Jsou často impulzivní a silně reagující i na drobný podnět; počkat, zůstat v klidu a dodržovat pravidla je pro ně utrpením; soustředit se a udržet pozornost velkou výzvou. Platí to zejména pro úzkostlivé děti, děti s poruchami autistického spektra a ADHD, ale víme, že takto reagují i děti, které zažily trauma, zanedbávání nebo zneužívání.
Děti se s touto dovedností nerodí, schopnost seberegulace dozrává až s jejich věkem. Je ovlivněna interními genetickými predispozicemi, ale i vnějšími faktory, jako je bezpečné předvídatelné prostředí a láskyplná interakce s rodiči. Děti se učí rozvíjet své samoregulační dovednosti skrze kontakt s klidným a stabilním dospělým.
Grafické zpracování: Lada Brown ladahbrown.com. Děkujeme!
Mám pochybnosti - jak reagovat? Kam se obrátit? S kým se poradit?
Trávíme s dětmi plno času doma, určitě není nouze o nějakou tu stresovou situaci, kdy místo klidné hry létá vzduchem lego, dítě se rozčiluje a vy nevíte co s tím.
Nejúčinnější způsob, jakým děti něco naučit, je náš vlastní vzor. Dítěti prostě předveďte, jak se se situací, kdy vám něco nejde, vyrovnáváte vy. Na to ale musí být dítě v klidu a vnímavé.
V případě akutního rozčilení vám může být při uklidnění dítěte dobrým pomocníkem technika 5 P - jako 5 prstů na rukou:
Buďte připraveni i na odmítnutí vaší nabídky. Pak můžete říci: Kdybys chtěl/a třeba za chvíli, jsem tu pro tebe.
Když nabídku přijme, tak postupujte dle pěti bodů uvedených výše.
Vyvarujte se kritiky – zkuste se vyhnout reakcím jako: Co to děláš? Vždyť si to rozbiješ! Tos to teda vyřešil/a.
Nepřeskakujte hned k návrhům řešení jako jsou: Tak si postav něco jiného. Zkus to udělat takhle. Podívej se na návod, jak to tam je nakreslené...
Vyvarujte se rovněž trestů za to, že u toho křičí, dělá nepořádek, ničí hračky – např. výhružkou, že už si s tím nebude moci hrát.
.png)
Je klíčové, aby rodiče, kteří vidí své dítě, jak má strach, zůstali sami klidní a pozitivní. Nemůžete z jeho života odstranit všechny příčiny strachu. Můžete jej ale naučit, jak se svým strachem pracovat.
“Neměj starost.”
Nemá cenu dítěti říkat, aby nemělo starost. Ono už ji dávno má. Touto větou jen naznačujete, že jeho starosti nemají pořádný důvod a pro vás jsou vlastně nepřijatelné.
Lépe: “Můžeš mi říci, co tě trápí?”
“To není problém.”
Úzkostné děti vědí, že mají problém. Jejich obavy negativně ovlivňují vztahy s jejich kamarády, rodinou, a dokonce i školní výkon. To je velký problém.
Lépe: “Vidím, že ti to dělá velké starosti. Co kdybychom spolu zkusili to pomalé dýchání, jak jsme si minulý týden trénovali?”
“Budeš v pořádku.”
Každý, kdo někdy zažil velký strach nebo dokonce záchvat paniky, ví, že v takové chvíli mozek prostě nemá kapacitu slyšet slovo “v pořádku.”
Uklidněte dítě svou fyzickou přítomností: “Jsem tady a pomůžu ti s tím.”
“Není se přece čeho bát.”
Úzkostné děti se bojí spousta věcí: hodnocení, odmítnutí spolužáků, selhání, a seznam je nekonečný. Strach není možné tímto způsobem odstranit.
Můžete ho zmírnít tím, že o něm budete společně mluvit: “Promluvme si o tom.”
“Potřebuješ prostě víc spát!”
To je právě problém. Právě v noci, kdy je klid, se rozběhnou zneklidňující myšlenky. Dítě za to nemůže, není to jeho chyba.
Zkuste třeba: “Co kdybychom si v posteli přečetli tu knížku, kterou máš tak rád?”
“Dělej.” “Pospěš si.”
Některé úzkostné děti se pohybují šnečím tempem. Buď jsou chyceny do pasti svého perfekcionismu, nebo mají problém se rozhodnout. Říkat jim, aby si pospíšili, jen zvýší pocit jejich neschopnosti a bezmoci.
Jednodušše se jich zeptejte: “Jak ti mohu pomoci?”
“Nemysli na to. Je to jen v tvé hlavě.”
Věřte tomu, že vaše dítě by na to moc rádo myslet přestalo. Věc je ta, že přerušit tok úzkostných myšlenek je velmi obtížné. Tímto vyjádřením své dítě nejen zahanbíte, ale i zvýšíte jeho pocit viny.
“Vypadá to, že tvůj mozek má teď velké starosti a ječí na plné obrátky. Co kdybychom se spolu prošli a tím ho trochu uklidnili?”
“Už nevím, co s tebou mám dělat.”
Být rodičem úzkostného dítěte je velmi obtížné a vyčerpávající. Vaše dítě ale i tak potřebuje rodiče, který si v těchto chvílích udrží klid, důvěru a naději. Pokud vyjádříte i vaši bezmoc, úzkost vašeho dítěte se raketově zvedne.
Zkuste: “Co kdybychom spolu popřemýšleli, jak bychom se mohli oba znovu nějak uklidnit?”
Poradit si se strachem a úzkostí chce čas a hlavně cvik. Vaše dítě na vás samozřejmě nechce až do oboustranného vyčerpání viset, klást stejné otázky stále dokola, nebo mít co chvíli emocionální záchvat. Skrytou příčinou jeho chování je strach v jeho těle a hlavě. Zkuste na něj v těchto momentech reagovat s empatií a citlivostí, předáváte mu důležité životní know-how, jak se svým strachem zacházet.
Zdroj:
https://www.psycom.net/child-anxiety-things-never-to-say
Každá krizová situace znamená náročnou výzvu. Každý nárok vyžaduje energii. Je-li nároků moc a energie málo, zvyšuje se riziko ztráty kontroly. Ztráta kontroly znamená riziko násilí. Je v pořádku, že se zlobíme. Na vztek máme právo, jedná se o emoci, která nám říká, že něco už je příliš. Násilí však v pořádku není. Nikdy.
V případě, že budete zažívat pocity zlosti nebo nejistoty, pamatujte, že jste zodpovědní za to, jak s nimi naložíte. Zkuste využít následující kroky k lepšímu zvládnutí situace.
.png)
A jaké dlouhodobější kroky můžete využít při zvládání vzteku?
Z různých stran na nás doléhají doporučení, abychom s dětmi situace řešili povídáním si.
Co když mám ale pocit, že mě mé dítě vůbec neslyší, nereaguje, rozčiluje se, pláče?
Traumatizované děti mají často problémy se sebekontrolou a mnohdy jsou odpojené od druhých a okolního světa. Nemůžeme apelovat na jejich rozum, protože jejich mozek je zaměstnán pocity nebezpečí, úzkosti a strachu. Doktor Bruce Perry, uznávaný psychiatr a neurovědec v oblasti traumatu, nám na jednoduchém modelu ukazuje, jak v takové chvíli postupovat. Můžeme to pro lepší zapamatování pojmenovat jako metodu 3K!
.jpg)
Pro každodenní výchovu a péči o naše děti je to zásadní informace – k apelaci na rozum a povídání si (komunikace) s dítětem dochází až poté, co se dítě uklidní (klid) a vnímá nás, jsme v bezpečném kontaktu (kontakt).
KLID = zklidnit tělo můžeme fyzickou rytmickou aktivitou (kolébání v náručí, houpání, objímání, pomalé dýchání, použití zátěžových dek), slovním ujištěním (“nezlobím se”, “nic se neděje”, “to se stává”) a vaší empatií pro emocionální stav dítěte.
KONTAKT = navázat klidný láskyplný kontakt a naladit se na dítěj; dát mu znát, že cokoliv se děje, jste tam stále pro něj. Nejlépe nejen slovy, ale i společnou oblíbenou aktivitou.
KOMUNIKACE = teprve pak se můžete s dítětem bavit o tom, co se dělo a jak se to dalo udělat jinak. Teprve teď má jeho mozek přístup k logice a reflexi.
Ve chvílích, kdy to už už vypadá, že se nálada doma nepěkně zvrtne, doporučuje Deborah Kris položit si 4 zázračné otázky:
1/ Má někdo z nás hlad?
2/ Potřebujeme se vyspat?
3/ Není něčeho příliš?
4/ Potřebujeme se chvíli hýbat?
1/ Má někdo z nás hlad? Nemám já hlad?
Hlad ovlivňuje náladu. Pokud jsme hladoví, klesá nám hladina cukru a tím se spouští uvolňování hormonů jako je kortizol a adrenalin - ty samé hormony jsou vylučovány během stresové reakce.
Někdy to je prostě jen svačina, která pomůže dětem, aby se zklidnily. Nezapomínejme, že cukry způsobují výkyvy nálad, zklidnit nervy a uzemnit napomáhají naopak proteiny. Takže si místo kusu dortu nebo sušenek dejte raději pomazánku s tvarohem :-)
2/ Nepotřebujeme se všichni vyspat?
Pokud málo spíme, klesá naše emoční odolnost. Chemické látky v mozku, které jsou produkovány během našeho hlubokého spánku, jsou ty samé, které našemu tělu říkají, aby zastavilo produkci stresových hormonů. A produkce stresových hormonů vrcholí během odpoledne a navečer. Pokud se dostatečně nevyspíme, vše vypadá o něco horší, než skutečně je.
3/ Není něčeho příliš? Potřebuje někdo z nás méně stimulace?
Všichni to známe. Chvíle, kdy už něčeho bylo mnoho, bylo to hodně intenzivní nebo to trvalo příliš dlouho. Cítíme se zahlcení a potřebujeme chvíli vypnout. Pokud se jako dospělí cítíme přetížení, je dobré si vzít pár minut pro sebe. Vypnout televizi, dát si krátkou sprchu, udělat si čaj, poodejít na balkón nebo někam, kde budeme sami. Řekněte svým dětem, co děláte: ”moje tělo říká, že právě potřebuji přestávku” .
Vaše děti často potřebují, a v tu chvíli ještě nevědí, že potřebují, podobné věci jako vy. Zklidnit se teplou vodou ve vaně, v klidu si o samotě utřídit svoje plyšáky, prohlédnout si knížku...Přílišná stimulace je totiž i sledování pohádek, youtubu nebo počítačové hry. I tím se děti snadno přesytí.
4/ Potřebujeme se hýbat?
Každé tělo - malé i velké - se potřebuje hýbat. Nejsme uzpůsobení sedět celý den před obrazovkou. Neuropsycholog Wendy Suzuki říká, že “cvičení je nejvíce transformující věc pro náš mozek.” Pohyb zlepšuje náladu, uvolňuje stres, zlepšuje naše soustředění. Pomáhá nám, abychom tolik nereagovali na různé stresující okolnosti. Naše těla i mozky fungují lépe, pokud se hýbeme - může to být jednoduchá rozcvička nebo yoga protažení s dětmi, společné posilování nebo bláznivý taneček na jejich oblíbenou píseň.
Na základě ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky vyhlásila vláda ČR dne 12. 3. 2020 usnesením č. 69 nouzový stav pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví, v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru /označovaný jako SARS CoV-2/ na území České republiky na dobu od 14.00 hod. dne 12. března 2020 na dobu 30 dnů.
V době stavu nouze je pak vláda oprávněna na základě krizového zákona č. 240/2000 Sb. na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit některá práva a svobody občanů ČR formou krizových opatření, jako je např. povinnost strpět zákaz vstupu, pobytu, pohybu ve vymezených objektech nebo rizikových oblastí z důvodu omezení šíření nákazy. Dosavadní vydaná krizová opatření vlády ČR jsou uvedena na webu MV ČR.
Činnost soudů může být omezena tak, že běžná jednání, již nařízená mohou být odročena, nebo nenařizována, nicméně případy vyžadující bezodkladné rozhodnutí soudu, jako jsou vazební rozhodnutí, rozhodnutí o zadržení osob, o předběžných opatřeních – v našem případě rozhodnutí o nařízení předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí podle Zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních, jsou v zákonných lhůtách soudy projednávány a lze se tedy na soudy obracet i nyní, kdy je vyhlášen stav nouze.
Omezení se netýká služby poskytování azylového bydlení a krizové pomoci – azylové domy a zařízení poskytující ubytovací služby obětem DN aktuálně fungují v plném rozsahu.
Policisté i nadále plní své úkoly, v žádném případě by nemělo hrozit, že by bylo jakkoliv ohroženo vyšetřování již oznámených či budoucích trestných činů.
OSPODy v rozsahu jim svěřené působnosti po dobu trvání nouzového stavu omezily svou činnost pouze na úkony a činnosti nezbytně nutné, tedy takové činnosti, které vedou k ochraně života a zdraví ohrožených dětí.
Do nezbytných činností patří např.
- zajištění působnosti v oblasti návrhových oprávnění k ochraně před domácím násilím
- zajištění působnosti v oblasti trestního řízení ve věcech mládeže
Intervenční centra - fungují po celé republice, sice v omezeném provozu, nejvíce po telefonu, ale v případech potřeby i osobně.
Jsme v nouzovém režimu, to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat je, že na sebe nebudeme klást zbytečné nároky a co nejvíce si zjednodušíme život. Nemusíme být dokonalí, nemusíme stihnout všechno. Co naopak musíme, je pečovat sami o sebe.
Zprávy z celého světa jsou alarmující. Případů domácího násilí v době karantény přibývá, u nás tomu bohužel nebude jinak, i když zatím nemáme validní data. Dítě je traumatizováno i přes to, že není přímou obětí násilí, ale “pouze” jeho svědkem! Připravujeme pro vás informace, jak funguje pomoc různých institucí a organizací i v tomto omezeném režimu. Sledujte náš fb a web.
.png)
Mimořádná opatření ohledně koronaviru znamenají pro děti zásadní změnu a mnoho omezení. Nemohou do školy, nakoupit, ven s kamarády, na kroužky. Musí trávit většinu času doma, v lepším případě na zahradě. Je to náročné pro všechny děti, ale jsou i takové, pro které je současná situace ještě mnohem náročnější. Děti, které prožily trauma.
To, co zdravé dítě ani nezaznamená, představuje pro traumatizované dítě situaci, se kterou se musí vyrovnávat.
Proč tomu tak je? Abychom to pochopili, musíme si nejdříve vysvětlit, CO je vlastně trauma.
Trauma je jakákoliv událost, která je tak náročná, že nás úplně zahltí. Nefungují nám žádné mechanismy zvládání situace a cítíme se naprosto bezmocí a zoufalí. Traumatickou událostí může být cokoliv, rozhodně neplatí žádné objektivní měřítko pro míru náročnosti. Americký klinický psycholog a jeden z předních světových odborníků na trauma Petr A. Levine zdůrazňuje, že trauma spočívá v nervové soustavě, nikoli v události.
Mozek a tělo dětí, které zažívají násilí v blízkých vztazích, se velice často dostává do situací tělesně prožívaných jako život ohrožující situace. Protože se jim v té chvíli nedostane uklidnění, jejich mozek vytváří kortizol - látku, kterou se snaží organismus sám uklidnit. Vyšší množství kortizolu je však pro mozkovou tkáň nebezpečné, a proto si mozek často stresovaných dětí nastaví citlivější termostat na jeho výskyt a ve chvíli stresu spouští poplašný alarm mnohem dříve, než je tomu u ostatních dětí.
Jak se liší chování a prožívání traumatizovaných dětí?
Cítí se mnohem častěji ohrožené a jsou více úzkostné. Pocit ohrožení se pojí se zvýšenou potřebou vyhledávat potenciální nebezpečí. Traumatizované děti jsou proto neustále ve střehu a zvýšeně citlivé na podněty, které pro ně mohou nebezpečí znamenat. Zejména pak ty, které jim nějakým způsobem připomínají prožité trauma, např. zvýšený hlas, bouchnutí dveří při průvanu, nějaké slovo, vůně apod. Mívají problémy s pozorností, protože jejich mozek neustále primárně vyhledává nebezpečí. I běžný podnět pro ně znamená nárok, se kterým si neumí poradit - mají strach a cítí se bezmocné.
Traumatizované děti
bývají častěji smutné, skleslé, cítí se často ohrožené
jsou citlivé na změnu, která pro ně znamená nejistotu
mají problémy s pozorností
mají potíže se spánkem, často se budí
více přemýšlejí o smutných věcech a vzpomínají na ošklivé věci
častěji zlobí a vztekají, a to velmi intenzivně
ALE POZOR! Traumatizované děti se mohou také jevit jako velmi klidné a bezproblémové. Nesmíme si však tuto bezproblémovost plést se stažením a uzavřením se.Také toto jsou projevy traumatu. Pokud si s něčím děti neumějí poradit, zkrátka se vypnou. Tyto děti nejsou tak nápadné, proto častěji uniknou naší pozornosti.
Péče o traumatizované děti klade na jejich rodiče samozřejmě zvýšené nároky. V příštím článku se budeme věnovat právě jim, s praktickými radami, jak celou situaci společně s dětmi dobře přestát. Sledujte náš web i facebook.
Klinická psycholožka Mgr. Klára Veselská a divadelnice Mg.A. Alice Čop připravily spojily své síly a společně napsaly pohádku, která má pomoci dětem vyrovnat se se současnou situací, lépe ji pochopit a současně vnést do reality života i humor. Ke stažení ZDE!
Jak se projevuje strach, obavy a úzkost u dětí? Jak na ně reagovat? Materiál pro vás připravily naše psycholožky.
Tipy jsou shrnuty v článku na webu Kidtown.
Psycholožka a specialistka na krizové intervence Daniela Vodáčková v rozhovoru pro Deník N radí, jak se svými obavami zacházet, aby si člověk uchoval zdravou a pozitivní mysl.
Vybrali jsme pro vás pár nejdůležitějších rad, jak naložit se strachem a úzkostí.
