Pomoc pro děti ohrožené domácím násilím

Podpora a pomoc v době koronaviru

 
Jsme si vědomi toho, že toto období je pro rodiny zasažené domácím násilím opravdu nelehké. Přinášíme vám proto sérii podpůrných článků, návodů a informací, jak zvládnout karanténu s dětmi, jak je podpořit, jak opečovat i sám sebe, jak naložit s vlastním strachem a úzkostí. Věříme, že vám budou k užitku.
Zároveň jsem v září 2020 spustili platformu Dětství bez násilí, kde vám nabízíme okamžitou pomoc - můžete volat na linku 601 500 196, případně napsat na mail poradna@centrumlocika.cz, nebo do chatu pro děti na stránkách www.detstvibeznasili.cz.  Pokud jste z Prahy nebo okolí, je možné i teď za nami přijít, jen se prosím předem domluvte. Časy, kdy jsme k dipozici a další informace najdete také na uvedených webových stránkách. 

 

Co potřebuje slyšet dítě?

Hodí se v době pandemie, době postpandemické i prostě normálně. Když nevíte, co říct. Může to být až takto jednoduché.

Používejte, sdílejte. ❤

 

Protektivní dětské zkušenosti  (PDT) 

V roce 2019 vědci John Hopkins Univerzity publikovali výsledky studie, která se zabývala celoživotním vlivem dětských zkušeností na kvalitu života v dospělosti. Identifikovali 7 druhů protektivních faktorů z období dětství a dospívání, které pozitivně ovlivňují naše duševní zdraví a posilují naši schopnost vytvářet uspokojivé vztahy. 

  1. Mohu se svou rodinou mluvit o svých pocitech

Myšlenky, pocity a zážitky jsou v rodině sdíleny otevřeným a upřímným způsobem. Dialog je vítán. Děje se to díky rodičům, kteří se o emoční prožívání dítěte aktivně zajímají, nebo vhodným způsobem sdílejí své vlastní pocity, aby dítě inspirovali. 

  1. Cítím v obtížných chvílích podporu rodiny

Když dítě zažívá těžkou zkušenost, cítí podporu rodiče v tom, že je přítomný a verbálně vyjadřuje podporu. To, že si rodič všiml a byl v tom s ním, pomáhá dítěti cítit, že je důležité a nezůstalo v tom samo.

  1. Těší mě účast na akcích naší komunity

Tradice nám obecně umožňují cítit se součástí většího celku. Dodržování tradic a rituálů během dětství v nás vytváří pocit, že jsme součástí něčeho většího a také nás spojuje s našimi blízkými. Dítě se tak necítí samo, získává větší smysl pro celek / společenství / komunitu, vytváří si celoživotní pozitivní vzpomínky.

  1. Na střední škole zažiji pocit, že jsem něčeho součástí

Střední škola může být drsná zkušenost, ale i tak je možné najít příležitosti, kdy se dospívající cítí, že někam patří.  Tento pocit sounáležitosti může pocházet z účasti na mimoškolních aktivitách, členství v zájmových kroužcích, přítomností ve skupinách, které sdílejí stejný zájem, nebo jednoduše nalezením vrstevníků, se kterými je možné být v kontaktu nějakým smysluplným způsobem. Pocit, že někam patřím, je kombinací toho, že jsem v kontaktu a mám pozitivní vztahy.

  1. Vnímám podporu svých přátel

Podobně jako vnímat podporu ze strany rodiny - je důležité, aby děti cítily podporu svých přátel. Rodič je zde zásadní, protože je pro dítě modelem pro první porozumění vztahům. Rodič může skrze vztahy se svými přáteli dítěti zdravě modelovat, jak vypadá zdravý podporující vztah. A povzbudit ho tak, aby hledalo stejné kvality u přátel, které si vybere.

  1. Mám alespoň dvě dospělé osoby mimo svou rodinu, kterým na mě skutečně záleží 

I když je důležité, aby se dítě cítilo podporováno svou rodinou, je také důležité, aby mělo podporující dospělé mimo svůj domov. Těmito dospělými mohou být učitelé, vedoucí kroužků, družináři, přátelé rodičů. Je to dospělý člověk, který není jejich rodič a má na děti pozitivní vliv, se kterým vytváří zdravou vazbu; u kterého cítí, že se mu mohou svěřit nebo se na něj obrátit.

  1. Mám doma dospělého, se kterým se cítím bezpečně a který mě ochraňuje

Pocit bezpečí a ochrany může vytvářet mnoho různých věcí: ochrana před fyzickým nebezpečím, ale i ochrana před zahlcujícími událostmi. Ať je to cokoli, je zásadní, aby dítě mělo pocit, že rodiče jsou v jeho životě k dispozici a dělají vše pro to, aby bylo v bezpečí a zdravé. To dítěti umožňuje soustředit se na věci, které přesahují jeho základní potřeby.

Děti s vysokým skóre PDT se stávají dospělými, kteří jsou schopni vyhledat a přijmout pomoc.

 

Pro některé děti nebude mít po návratu do školy výuka prioritu

Každé dítě má s pandemií odlišnou zkušenost. Děti se liší schopností na těžké zážitky reagovat a kapacitou se s nimi vyrovnat. U těch, které zažily stresujicí či traumatizující události, nebude mít školní výuka prioritu. Ani nemůže mít. Jejich nervový systém má totiž plné ruce práce se zvládáním vlastní stresové reakce. Má pak omezenou schopnost zpracovávat informace, soustředit se, pamatovat si věci a regulovat pocity. 

Co můžeme čekat první dny po návratu dětí do školy?Je pravděpodobné, že někteří žáci se nebudou schopni:

 

 

Co můžou udělat učitelé...

 

Jak dětem usnadnit návrat do školy?

První dny ve škole mohou být pro některé děti velmi náročné. Co s tím jako rodiče můžeme dělat? Primární je dětem pomoci se na tuto změnu dobře připravit.

Začněte s dětmi o návratu do školy mluvit

Povídat si o tom, kdy a jaké věci se pravděpodobně stanou, pomáhají dítěti pochopit svět kolem sebe a tak se cítit více v bezpečí. V čem se budou školní dny lišit? V praktické rovině včas projděte školní tašku a vytvořte seznam věcí, které bude třeba obstarat.

Buďte emočně k dispozici

Uznejte jakékoliv pocity, strachy nebo starosti, které dítě vyjadřuje. Ujistěte jej, že jsou zcela přirozené a že jste tu pro něj.

Pomožte dětem zorientovat se v čase

Nakreslete trhací kalendář, kolik dní ještě zbývá do začátku “školy”. Napište a na ledničku vyvěste harmonogram školního dne. Několik dní předem postupně přizpůsobujte budíčky a večerky  obvyklému školnímu dni.

Soustředte se na to, co děti mohou ovlivnit

Možná máte z vládních nařízení rozporuplné pocity, dítěti ale nepomáháte, pokud je před nimi ventilujete. Pomožte mu soustředit se na přítomný okamžik a na to, co má pod kontrolou a může ovlivnit. Jako protipól tomu, co v jeho rukou není a výrazně jej znejisťuje.

Minimalizujte nejistotu a překvapení

Mluvte o tom, jaké události nebo bezpečnostní opatření může ve škole očekávat

První školní den si dopřejte více času než obvykle

Čas může být významný stresor. Naplánujte vše s větší časovou dotací. Věnujte pozornost tomu, že z domu odcházíte včas. Pokud můžete, skončete svůj pracovní den o něco dříve, ať máte prostor na cokoliv, co si dítě ze školy přinese.

Ve dvou jde všechno líp

Pokud první den školy potká vaše dítě svého oblíbeného kamaráda již před školou, bude se první okamžiky cítit mnohem jistěji.

Ve třech ještě lépe

Vzalo by si rádo do školy oblíbenou hračku, plyšáka nebo knížku?

Pusa na rozloučenou

Pro některé děti může být těžké se od rodičů odloučit. Uznejte jejich pocity - chápete, že to je těžké. Upozorněte na známé situace, či kamarády, o kterých víte, že by se na ně vaše dítě mohlo do školy těšit. Když se s nimi loučíte, řekněte, kde a kdy se s nimi zase po škole uvidíte.

Až se s dětmi rozloučíte, udělejte si na chvíli čas pro sebe

I váš nervový systém se potřebuje zastavit a zorientovat.

Naslouchejte dítěti, až se vrátí ze školy

Vytvořte příležitost - třeba procházka cestou ze školy, společná příprava večeře - kdy si s dítětem popovídáte, jak se během dne mělo. Každé dítě je jiné a bude školní realitu prožívat jiným způsobem.

Dejte dítěti i dostatek vlastního prostoru zážitek zpracovat

I když to nemusí být na první pohled vidět, dítě potřebuje prostor nové podněty integrovat. Což se děje ve chvílích klidu a bezpečí.

 Nemějte příliš velká očekávání

Socializace i návrat ke každodenním zvyklostem potřebují svůj čas. Je zcela přirozené se někdy cítit zahlceně. Pomáhá zpomalit.

Zůstaňte přítomní, klidní a trpěliví

 

Desatero rodinné rady

Sociální izolace, práce a škola z domu, ekonomická nejistota, ztráta obvyklých jistot - přispívají k rodinné nervozitě a eskalaci konfliktních situací. Zaujetí pandemií může rodičům narušit jejich schopnost rozpoznat nebo reagovat na pocity a obavy svých dětí. Rodinná rada je dobrý způsob, jak vytvořit bezpečný prostor, kde jsou společné problémy včas diskutovány a řešeny.
Rodinná rada představuje pro děti výbornou příležitost naučit se zkoumat různé situace, diskutovat a navrhovat jejich řešení. Zároveň mají menší děti možnost sledovat, jak se ke společným řešením staví jejich rodiče a starší sourozenci. Rodiče mohou svým dětem zdravě modelovat sdílení vlastních pocitů a tak zabránit nahromadění stresu. Možná i vysvětlit své neobvyklé a pro děti možná nepochopitelné chování v poslední době.
Je to společný čas, kdy jsme spolu a nejenom vedle sebe. Můžeme se navzájem ocenit a povzbudit.

 

Hrníček emocí

Občas je pro okolí a i pro dítě samotné pochopit, jak se cítí. Představme si, že každé dítě má svůj vlastní hrníček emocí, který je třeba naplňovat - a ne vyprazdňovat. Některé děti mají svůj hrníček přirozeně plný, některým s tim můžeme pomoci. Přejeme vám, aby nejen ty jejich hrnečky, ale i vaše byly co nejvíce naplněné.

 

Zmůžeš víc

Společnou iniciativou, kterou jsme vytvořili se Sociální klinikou a Českým institututem biosyntézy, chceme upozornit na psychické dopady covidového provizoria a povzbudit veřejnost k péči o sebe sama a své okolí.

Šest bodů proti bezmoci - šest obyčejných věcí, které fungují, a které může kdokoliv z nás okamžitě začít dělat a bojovat tak proti bezmoci a apatii. Dobrá komunikace, pěstování vlastní odolnosti, ale třeba i obyčejné objetí nám mohou pomoci snížit stres a zvládnout současnou situaci.

K iniciativě zMůžeš víc vznikla webová stránka www.zmuzesvic.cz, kde kromě šesti “bodů proti bezmoci” najdou lidé inspiraci, co můžou dělat pro sebe a své okolí. Iniciativa je otevřená všem, kteří chtějí přidat další nápady a podněty.

       1. Dobře komunikujte

Zaměřte se v komunikaci na věci, které fungují, a které vám či vašim blízkým pomohly zvládnout dřívější krize.

  1. Zvyšte svoji odolnost

Počítejte s těžkostmi, pečlivě si vybírejte, na co zaměříte svou pozornost a věnujte energii věcem, které za to stojí.

  1. Ohraničte krizi rituály

Rituál slouží jako viditelná připomínka nestandardního stavu. Nechte si třeba narůst plnovous nebo zasaďte strom do květináče. Po skončení krize rituál ukončíte - vousy oholíte, strom zasadíte do lesa.

  1. Objímejte své blízké

Nezapomínejte objímat své děti či jiné blízké osoby. Objetí pomáhá nejen zlepšit naše zdraví a pohodu, ale je také skvělým způsobem jak ukázat, že se zajímáte o lidi kolem.

  1. Hledejte bezpečné formy kontaktu –buďte kreativní!

Pište dopisy, posílejte balíčky, jděte zazpívat prarodičům pod okno.

  1. Dělejte věci pro druhé

Pokud máte kapacitu, využijte možnosti zapojit se do dění kolem vás a sami takové příležitosti budujte pro ostatní. Postoj k bezvýchodnosti situace totiž zásadně mění hodnota prožitku v momentě, kdy uděláme něco pro druhé.

Stránka zMůžeš víc slouží jako inspiromat drobností, kam mohou lidé z celé republiky přidávat své nápady a příklady toho, co dělají pro své okolí, a co jim pomáhá překonat současnou situaci. I v této době totiž lze dělat spoustu věcí - drobností, které stojí za to následovat.

 

Jak dítěti pomoci zvládnout úzkost

I mimo okamžiky, kdy se vaše dítě cítí úzkostné nebo panické, můžete udělat věci, které mu pomohou cítit se lépe. Čím více porozumí svým reakcím a pochopí, co potřebuje v těchto těžkých chvílích - tím více si důvěřuje, že má schopnost je zvládnout. A i to pomáhá v redukci pocitů paniky. 

Ve chvílích klidu se svého dítěte detailně vyptejte na pocity úzkosti. Všimlo si něčeho, co mu stavy úzkosti spouští? Něco ve škole, doma, s kamarády, nebo možná kombinace různých faktorů? Jakými různými způsoby se úzkost projevuje? Na co většinou myslí? Jak se začíná cítit, nebo co se děje v jeho těle? 

Do jakých oblastí života mu úzkost zasahuje? Čeho se hlavně obává, že by se mohlo stát? Je možné udělat nějaké změny doma, ve škole, mezi kamarády, co by mu situaci ulehčilo? Pokud se vaše dítě obává něčeho, co je mimo jeho kontrolu, je vhodné jasně vyjádřit, kdo je zodpovědný za řešení situace, např. “dělat si starosti ohledně peněz přísluší rodičům, ne dětem.”

Promluvte si o tom, jaké jsou znaky přicházející úzkosti. Je to bušení srdce, nebo špatně od žaludku? Schopnost včas rozeznat tyto příznaky a vědět, jak si pomoci nebo koho požádat o pomoc, zmenšuje pocit děsu a zahlcení, který úzkost provází. 

Společně přemýšlejte, jaké aktivity dítěti pomáhají se zklidnit. Je to procházka, nějaký druh sportu, malování, psaní si do deníku, sledování oblíbeného filmu nebo zavolání přátelům? Která činnost mu pomáhá soustředit se pouze na přítomný okamžik? Hra na hudební nástroj nebo háčkování?

Pomozte dítěti pochopit širší souvislosti a začlenit do svého života věci, které jsou důležité pro naše duševní zdraví: fyzická aktivita, kvalitní spánek, zdravé jídlo, dostatečný pitný režim a dobré vztahy s lidmi kolem nás. Motivujte je omezit přísun stimulantů jako je káva, kofeinové nápoje a alkohol, které mohou spustit fyzické symptomy úzkosti. 

Vytvořte si ve svém životě dostatek prostoru pro společně trávený čas a na chvíle k popovídání. 

Pokud se věci ani nadále nezlepšují, vyhledejte odbornou pomoc.

Zdroj: https://youngminds.org.uk/find-help/for-parents/parents-guide-to-support-a-z/parents-guide-to-support-anxiety/

 

DĚTI TRUCHLÍ JINAK NEŽ DOSPĚLÍ

Zdroj: https://www.umirani.cz/rady-a-informace/deti-truchli-jinak

Děti truchlí jinak než dospělí. Smrt v rodině bude dítě trápit hlavně tehdy, když ztratí pocit jistoty a bezpečí a když na své otázky nedostane odpověď.

Naslouchejte bez hodnocení, dávání rad nebo vyjadřování vlastního názoru

Některé děti často potřebují po úmrtí blízkého člověka vyprávět svůj příběh – co se stalo, kde byly, když se dověděly o úmrtí, jaké to pro ně bylo.

Jeden z nejlepších způsobů, jak můžete dítěti pomoci, je naslouchat jeho vyprávění bez hodnocení, dávání rad či vyjadřování vlastního názoru. Některé děti mluvit nechtějí. Může to být proto, že chrání dospělé kolem sebe před ještě větší bolestí. Když nasloucháte dětem, všímejte si proto také toho, o čem děti nemluví.

Říkejte pravdu

Pokud dítěti neřekneme pravdu, jen komplikujeme jeho truchlení. Nikdy dítěti nelžeme, jsme upřímní a otevření.

Jednou z povinností dospělých vůči dětem je chránit je. Pokud se rozhodujete sdělit dítěti pravdu o smrti někoho blízkého, můžete mít pocit, že dítě nebudete chránit. Děti se však vždy pravdu nějakým způsobem dozvědí, ať již přímo, nebo nepřímo (z chování dospělých, od kamarádů, z vyslechnutí hovoru dospělých apod.). A ještě k tomu dostane dítě informaci, že je dobré lhát a že se dospělým nedá věřit.

Odpovídejte na otázky dětí

Ujistěte dítě, že je v pořádku, že se na takové věci ptá, a na otázky mu odpovídejte pravdivě.

Děti se učí kladením otázek. Pokud se ptají na okolnosti úmrtí nebo na smrt jako takovou, znamená to, že něčemu nerozumějí a chtějí to poznat. Pokud něco nevíte, klidně řekněte, že nevíte. Je-li možné odpověď někde zjistit, udělejte to a vraťte se k otázce dítěte později. Buďte citliví k věku dítěte a jazyku, jaký dítě užívá. Děti obvykle nechtějí slyšet klinická fakta nebo „dospělé“ odpovědi. Používejte konkrétní slova jako „zemřel“ nebo „byl zabit“. Pokud např. použijete výraz „odešel“ nebo „ztratili jsme“, malé dítě může nabýt dojmu, že se zemřelý člověk vrátí. Nejlepší je, když mají svého „průvodce“, který jim bude odpovídat na všechny všetečné otázky a vysvětlí smysl toho, co se stalo.

Nechávejte děti vybírat z různých možností

Možnost volby přispívá k obnovení pocitu kontroly, který děti i dospělí po úmrtí blízkého člověka ztrácejí. Děti se mohou podílet např. na výběru květin nebo oblečení pro zemřelého.

Děti oceňují možnost volby stejně jako dospělí. Pokud je jim umožněno volit, cítí se být hodnotné. Děti nenesou dobře, když jsou opomíjeny. Umožněte jim vybrat si, jakým způsobem se rozloučí se zemřelým. Umožněte jim volit všude tam, kde je to možné.

Zachovejte obvyklý řád a zvyklosti

Obnovit pocit stability pomáhá zachovávání obvyklých rituálů, zvyků, denního řádu (čas ukládání ke spánku, čas společného jídla nebo rodinné tradice).

Po úmrtí blízké osoby prožíváme život jako chaotický, nejistý a nepředvídatelný. Stejně tak jej prožívají děti. Úmrtí s sebou nese často změny v životě. Každá změna je určitou ztrátou, a může tedy zesilovat prožitky spojené s truchlením. Aby se děti snáze adaptovaly na změny, zachovávejte alespoň obvyklé základní zvyky.

Vzpomínejte společně s dětmi na zemřelého

Vzpomínání na zemřelého je součástí procesu zpracovávání jeho ztráty. Děti se tak mohou naučit, že zemřelý člověk zůstává v životě těch, kteří žijí dál, a že hovořit o zemřelých není tabu.

 Pro dítě je důležité sdílení a posílení citových vztahů v rodině, tedy i sdílení společné bolesti a smutku. Společné vzpomínky na zemřelého, na to, co konkrétního jsme s ním prožili, jsou pro dítě zvlášť důležité. Způsobů je mnoho, např. prohlížení fotek, obrázků, procházky na známá místa. Lepení, kreslení, vyvěšování na nástěnku, modelování, procházky a povídání jsou dítěti důvěrně známé. Přizvat vzpomínky na zemřelého do těchto všednodenních činností je správné a pro dítě naprosto přirozené. Nebojte se např. říci: „Tvůj otec měl rád tuhle písničku.Používejte jméno zemřelé osoby. Děti tak mohou vyjadřovat své pocity spojené se ztrátou blízkého člověka. Dětem také dělá dobře, pokud mohou mít po zemřelém nějaký předmět nebo jeho fotografii. Oceňují, když se mohou podílet na třídění jeho věcí a rozhodnout se, které si nechají. Pokud jsou děti příliš malé, nezapomeňte jim schovat takové věci, které by jim mohly později sloužit jako vzpomínka na zemřelého.

Vytvořte pro děti bezpečné prostředí, ve kterém mohou otevřeně truchlit

Umožněte jim, aby si našly alespoň jedno takové místo, kde by se cítily bezpečně se svým smutkem. Děti, které zažily úmrtí blízkého člověka, potřebují ujišťovat, že je ostatní blízcí lidé neopustí. Vyjadřujte jim zvýšeně svou náklonnost a lásku.

Vytvoříme dítěti atmosféru jistoty a bezpečí. Ujistíme je a budeme je opakovaně ujišťovat, že je a zůstane v bezpečí, že je nadále milované a že se na nás může vždy ve všem spolehnout. V době kolem úmrtí to bývá snazší. Lidé jsou si blíž, jsou na sebe hodnější a mají tendenci si pomáhat. Když se dítě bojí samoty, měli bychom být s ním. Má-li potřebu být samo, nevnucujeme se mu. Není mnoho míst, kde by děti mohly otevřeně truchlit, vyjadřovat své emoce. Může to být doma, u příbuzných, ve škole nebo u kamaráda.

Dovolte dětem vyjadřovat všechny druhy emocí

Emoce spojené s truchlením mohou být různé. Od šoku, smutku přes vztek až třeba k úlevě.

Nebudeme se snažit je násilně rozptylovat, rozveselovat, vozit je někam za zábavou, sportem či dobrodružstvím.

Dovolíme dítěti plakat a být smutné. Smutek má být prožit. Ujistíme dítě, že plakat při zármutku je dobré a přirozené, že se mu uleví, že i my pláčeme, protože i my jsme smutní. Dobře prožitý smutek je důležitým krokem při utváření osobnosti.

Emoce spojené s truchlením mohou být různé. Od šoku, smutku přes vztek až třeba k úlevě. Umožněte dětem vyjadřovat všechny emoce, jak negativní, tak pozitivní. Mají-li například vztek, dovolte jim třeba bušit do polštáře. Je to zdravější, než abyste jim říkali: „No, tak. Takhle se hodná holčička nechová“. I když jsou určité obecné zákonitosti truchlení, respektujte individualitu prožívání vašeho dítěte. Myslete na to, aby dítě mělo dostatek fyzické aktivity. Tím se snižuje emoční napětí a uvolňuje se přebytečná energie. Emoce také děti vyjadřují ve hře. Hra napomáhá ke zpracovávání ztráty.

Projevy zármutku bývají u dětí častěji spojené s různými tělesnými bolestmi a obtížemi než je tomu u dospělých. Psychickou nepohodu vyjadřují děti více tělem.

Jinak také truchlí dítě čtyřleté a jinak dospívající šestnáctileté. V obou případech se může stát, že se dítě dočasně stane „mladším“. Nelekejme se toho, že je plačtivé nebo se chce mazlit a chovat. Respektujme to jako jednu z jeho cest. Z jiných se mohou stát „malí dospělí“. Mějte pro ně porozumění, buďte podpůrní. Nedovolte dětem, aby přebíraly role dospělých. Snažte se však, abyste děti nadměrně nechránili. Tím byste mohli brzdit jejich zrání. Pokud u dítěte přetrvává chování typické pro mladší děti, poraďte se s odborníky.

Připravíme se na to, že dítě možná naopak vůbec smutné nebude, že smrt blízkého jako by se ho nedotkla, že se bude chovat „necitlivě“ nebo klackovitě. Neznamená to, že by bylo cynické, necitelné nebo zlé, ale je to jeho způsob, jak reagovat na smrt v rodině. Respektujme to a opakujme si, že děti truchlí jinak než dospělí.

Děti se mají zúčastnit pohřbu

Je to jasný rituál přechodu a pomůže mu to se smrtí se vyrovnat.

Samozřejmě vezmeme dítě s sebou na pohřeb. Obřad pohřbu podtržený slavnostním oblečením, hudbou a květinami, často spojený s cestováním, hostinou a setkáním s příbuznými bude vnímat jako jasný rituál přechodu. Je to také událost, kdy se cítí být uprostřed dění a může je s ostatními prožívat. Pokud bychom je z toho vyčlenili, znejistíme je a může se cítit opuštěné.

Učte děti truchlit

Je třeba, aby se dítě naučilo plakat, vyjadřovat vztek, truchlit. Buďte jim příkladem.

Děti se učí nápodobováním vzoru. Dospělý bývá pro dítě modelem vyrovnávání se s úmrtím blízkého člověka. Někdy mají dospělí tendenci schovávat svůj smutek před dětmi. Dejte dětem na vědomí, že nejsou se svým zármutkem samy.

Pamatujme, že takový způsob doprovázení bude dítě přijímat nejlépe od svých nejbližších a že je dobré zapojit do něj i širší rodinu. Dětem vůbec neprospěje, když je jakkoli odstavíme od dění v rodině, potřebují hlavně cítit, že nejsou opuštěny.

My dospělí máme tendenci podceňovat význam procesu truchlení a vedeme k tomu i své děti. Také máme tendenci podceňovat kapacitu dětí zpracovat těžkou ztrátu, často proto, že se sami bojíme svých emocí. Děti potřebují být ujištěny, že dospělí tento čas zvládnou, jen to bude chvíli trvat. Děti zvládnou vše, co zvládnou jejich dospělí.

 

Úzkost u dospívajících

Všechny děti a mladí lidé se někdy cítí silně znepokojeni a znejistěni, je to běžná součást jejich dospívání. Úzkost není obvyklý typ obav, u kterých se bojíme určitého člověka či situace. Je to pocit paniky nebo strachu, kdy často ani nedokážeme říci, proč a kdy takový stav přichází.

Úzkost se stává problémem, pokud v ní člověk uvízne nebo to je pro organismus zahlcující, ohrožující a nezvladatelný okamžik. Pokud trvá delší dobu, cítí se dospívající vyčerpaně a izolovaně, omezuje své aktivity. 

Pokud vaše dítě pociťuje nezvládnutelnou paniku a strach, je to známka toho, že něco v jeho životě není v pořádku a potřebuje pomoc, aby zjistilo, v čem je problém. Můžete mu pomoci - poskytnout emoční podporu, vypracovat plán praktických strategií a hlavně najít odbornou pomoc.

Mladý člověk může pociťovat úzkost z mnoha různých důvodů. Následující situace mohou u některých dětí a mladých lidí vyvolávat úzkostné stavy:

Příznaky úzkosti většinou zahrnují různé kombinace tělesných, pocitových i myšlenkových projevů. 

Fyzické příznaky, které mohou doprovázet záchvat úzkosti nebo paniky:

hyperventilace (zrychlené dýchání), které způsobuje motání hlavy nebo mravenčení v prstech

pocit nemožnosti se nadechnout

žaludeční nevolnost

bolest či pocit tlaku na hrudi 

suchá ústa

silné pocení

třes po celém těle

návaly chladu či horka

stažené svaly

slabé nohy

syndrom dráždivého tračníku (IBS), průjem nebo potřeba chodit na toaletu častěji než obvykle

 

Myšlenky a pocity:

zaujetí znepokojujícími, děsivými nebo negativními myšlenkami

nervozita, vystrašenost, panika 

pocit zahlcení nebo mimo kontrolu

zděšení nebo obava ze zkázy 

přecitlivělost na pachy, zvuky nebo určité obrazy 

pochyby o schopnostech zvládnout každodenní nároky, jako je škola, přátelství, vrstevnické vztahy nebo různé sociální situace

zahlcení obavami do té míry, že je těžké se soustředit nebo spát

 

Možné vyrovnávací strategie:

 

stáhování se nebo izolace - včetně toho, že dospívající nechtějí chodit do školy, vzdalovat se od rodičů, být v sociálním kontaktu, nebo zkoušet nové věci

opakování určitého chování, jednání nebo rituálů (často nazývaných „obsedantně kompulzivní chování“)

jedí více či méně než je u nich obvyklé

sebepoškozování

 

Jak vašemu dítěti pomoci, pokud má akutní záchvat úzkosti?

Dítě se cítí velmi vystrašené, rozrušené nebo se obává vystupňování úzkosti až do panického záchvatu. V takovou chvíli je důležité pomoci mu uklidnit se a cítit se v bezpečí.

Co v těchto okamžicích můžete dělat?

Pokud jste mimo domov, odveďte je na místo, kde je méně lidí. (např. vystupte z tramvaje, nebo najděte klidné místo někde v rohu).

Pokud to je možné, posaďte je a poskytněte jim fyzický kontakt. Obejměte kolem ramen, chytněte za ruku, posaďte se blízko. 

Společně pomalu a zhluboka dýchejte. Při nádechu i výdechu můžete pomalu počítat pomalu do čtyř. Pokud je to příliš mnoho, zkuste začít s kratším intervalem. Pomůže to tělu uvolnit se.

Ujistěte je, že úzkost pomine a že budou v pořádku. Řekněte jim, že jste tady s nimi a společně počkáte, až to přejde. Že se nemají čeho bát. Může být užitečné popsat to jako vlnu, která má svůj vrchol, pak se zase láme a zmenšuje se. 

Ptejte se na to, co dělali včera. Přinuťte je mluvit o věcech, které mají a dělají rádi, odveďte pozornost od negativních myšlenek. Požádejte je, aby mysleli na příjemné místo nebo osobu. Může to být jejich ložnice, dům prarodičů, oblíbené místo v přírodě nebo tam, kde jste byli na dovolené.

Zapojte všech pět smyslů. Mohli byste společně přemýšlet o pěti věcech, které mohou vidět, čtyřech věcech, kterých se mohou dotknout, třech věcech, které slyší, dvou věcech, které cítí, a jedné věci, které mohou ochutnat. Spojení s tím, co vidí, dotýkají se, slyší, cítí a chutnají, je může přiblížit k přítomnému okamžiku a snížit intenzitu jejich úzkosti.

Nijak nezastavujte či nezabraňujte fyzickým projevům jako jsou třes, chvění, nebo pláč

Až záchvat přejde, dejte jim čas se zorientovat a nechte je odpočinout

Pamatujte, že každý je jiný a že vy a vaše dítě můžete v průběhu času společně hledat věci, které pro ně v těchto okamžicích fungují nejlépe.

Na základě zdroje:

https://youngminds.org.uk/find-help/for-parents/parents-guide-to-support-a-z/parents-guide-to-support-anxiety/

 

Sebevraždy dětí a dospívajících

Sebevražda se téměř nikdy neděje z ničeho nic. V pozadí mohou být jak závažné problémy dlouhodobého charakteru, např. konflikty s rodiči, problémy s vrstevníky, ale i pouhý vliv dospívání, případně nápodoba. Většině pokusů však předcházejí varovné signály. Dítě může být:

Má nedávné zkušenosti se závažnými stresujícími faktory, jako jsou problémy ve škole, konflikty a hádky v rodinném prostředí (domácí násilí), rozchod s přítelem nebo přítelkyní, nedávná smrt nebo ztráta milovaného člověka (rozvod, či odloučení), zmatení identity v sexuální orientaci.

Co dělat?

Otevřeně si s dospívajícími promluvit o tom, že je normální, že každého někdy napadají myšlenky na smrt. Stejně jako je normální, když je člověk nešťastný, mít chuť se zabít. Důležité však je, že dítě má důvěru v dospělou osobu a může se jí svěřit. Děti do 10 let nerozumí smrti stejně jako dospívající nebo dospělý, jsou primárně ohroženy nápodobou, např. vlivem sociálních sítí. V období dospívání vlivem změny hormonálních hladin a zvýšené citlivosti může docházet k situacím, kdy převládnou emoce a dospívající může volit sebevraždu jako řešení, které je vyvoláno momentálním afektem.

Pokud máte pocit, že vidíte podezřelé signály, nebo dítě naznačuje možnost sebevraždy, např. vyjadřuje se tak, že chce „zmizet“ nebo „to ukončit“, “bylo by lepší, kdyby tady nebylo” - berte jej vážně a vyhledejte odbornou pomoc. I když si nejste jistí, jak moc svá slova myslí vážně, i toto chování je voláním o pomoc. Vyjádření toho, jak špatně se cítí a není schopno situaci řešit jinak. Ignorování nebo zlehčování jeho slov může pravděpodobnost pokusu o sebevraždu zvýšit. 

Okamžitá pomoc

Pokud se dítě chová nebo vyjadřuje způsobem, který naznačuje, že je v krizovém stavu a mohlo by se pokusit o sebevraždu, nepokoušejte se situaci řešit sami. Zajistěte odbornou pomoc, kontaktujte psychiatrickou ambulanci nebo nejbližší zdravotnické zařízení. Stav může vyžadovat dočasnou hospitalizaci, než krize pomine. 

Pokud dítě není v bezprostředním nebezpečí, nejste si možná ani jisti, zda se nemýlíte ve svém podezření, udělejte následující:

1/ promluvte si s dítětem a pozorně poslouchejte, co říká. Dejte najevo, že to berete vážně, ať říká cokoliv. Zajímejte se o to, jestli vidí řešení svých různých problémů, a to i maličkostí. 

Pokud vám vaše podezření potvrdí, dohodněte se, že se vás nebo někoho, komu důvěřuje, ve chvíli krize pokusí kontaktovat. Promluvte s dítětem o telefonických nebo chatovacích linkách důvěry pro děti a mládež.

2/ poraďte se na krizové lince zabývající se dětskou problematikou 

3/ navštivte sami nebo s dítětem krizové pracoviště, psychologa či psychiatra, případně konzultujte stav dítěte s dětským lékařem

Pokud se akutně cítíte v úzkých a nevíte, jak se zachovat, existují krizové linky pro rodiče, nebo linky důvěry, které fungují 24hod denně.  

Krizové linky pro rodiče a dospělé: přehledně na jednom místě

LINKA BEZPEČÍ a chat pro děti, mládež a studující do 26 let 

LINKA DŮVĚRY a chat DĚTSKÉHO KRIZOVÉHO CENTRA:

CHAT DĚTSTVÍ BEZ NÁSILÍ

*Zdroj: MUDr. Jiří Koutek, Ph.D., Dětská psychiatrická klinika Fakultní nemocnice Motol v Praze. Sebevražda dítěte. Že se to nemůže stát? Šance dětem.

Použité zdroje a další informační materiály:

https://www.sancedetem.cz/sebevrazda-ditete-ze-se-nemuze-stat

https://www.nudz.cz/p_skupina/prevence-a-vyzkum-sebevrazd/

https://www.chkd.org/blog/myth-vs--fact--suicide-prevention-for-kids-and-teens/

 

Bojíš se reakce rodičů na vysvědčení?

Nevíš s kým si promluvit o svých známkách, nebo jak o vysvědčení vlastně mluvit? Máme tu pro tebe rady a různé tipy, jak se strachu zbavit a cítit se víc v klidu.

 

Jak přistupovat k vysvědčení dětí?

Pro děti, rodiče i učitele je poslední rok extrémně náročný. Rodiče často pracují z domu, děti jsou již měsíce odkázány na distanční výuku. Je to úplně nová situace, která na nás na všechny klade nepřiměřené nároky. A to bychom si měli uvědomit s nadcházejícím školním hodnocením. Bohužel i tak budou mít některé děti strach vysvědčení doma ukázat. Nárůst telefonátů na dětských linkách pomoci svědčí o tom, že škola a známkování jsou pro děti stále jedním z nejvíce stresujících faktorů. Buďme k dětem a i k sobě shovívaví!

 

Buďte tu opravdu pro ně

Psycholožka Katie Hurley na základě své zkušenosti s adolescenty během trvající pandemie zdůrazňuje především jejich potřebu fyzického kontaktu a empatického naslouchání. Toho je totiž aktuálně největší nedostatek. Možná překvapivě nejobvyklejší odpověď, kterou Katie slyší, je ta, že se dospívající cítí osaměle. 

Mluvte s nimi o svých emocích na rovinu

Děti neustále sledují naše reakce a chování. Neznamená to, že máme být neustále pozitivní, předstírat, že vše zvládáme. Pro rodinu to je skvělá šance procvičit si zdravé vyjadřování emocí a používání strategií zvládání stresu. Můžeme si dovolit našim dětem říci, jak se cítíme a že v tomto období je pro nás každý den jak na houpačce. Je maximálně důležité mít svou oblíbenou strategii, která nám pomáhá, když napětí nebezpečně stoupá. Její účinek se zvyšuje v přímé úměře s opakovaným používáním.

Více se ptejte, méně vyslýchejte

Když v médiích sledujeme zprávy o nedostatečné kvalitě online výuky, o tom, jak děti “ztrácejí rok a svou profesionální budoucnost”, cítíme se pod tlakem. Neustálým dotazováním zda již odeslali úkoly, nebo vypracovali projekt, se snažíme získat co nejvíce informací a tak mít situaci pod kontrolu. Výsledek je ten, že své potomky znejisťujeme. Je třeba naslouchat, ptát se neohrožujícím způsobem a umět je ocenit: “Učit se matematiku online se mi zdá skoro nemožný. Jak ti to jde?”

Snažte se rozpoznat volání o pomoc  

Rodiče si často stěžují, že si dospívající neřeknou o podporu, o pomoc. Jenže oni si o obojí říkají, jen možná způsobem, který nám není moc příjemný. Pokud vás kritizují, nebo jsou drzí, tak vězte, že na vině jsou nepříjemné pocity, se kterými neví, co mají dělat, a tak je projektují do svého okolí a tím si uleví. I přes to, že vaše vřelost a náklonost je zřídkakdy opětována, je opravdu třeba. Je nutné, aby věděli, že jsou bezpodmínečně milováni. Výzkumné studie potvrzují, že rodičovská vřelost zesiluje všechny další rodičovské strategie, i když se děti od rodičů vzdalují. 

Naslouchejte jejich starostem s pochopením 

Pokud se vám svěří, odolejte impulsu shazovat jejich starosti, nabízet řešení, která vám fungují, nebo to řešit celé za ně. Často se k problému postaví sami, pokud je empaticky vyslechnete: Uznejte jejich pocity: “to zní fakt šíleně” nebo “to je opravdu hrozný.” Zeptejte se, co od vás očekávají: “Co ode mě teď potřebuješ? Mám ti s tím poradit, pomoci, nebo tě vyslechnout?” 9x z 10 případů si přejí jen vyslechnout. Pokud je pro ně obtížné přijít s vlastním řešením, tak se můžete zeptat: “Co by ti pomohlo, aby ses cítil aspoň o procento lépe? Jaká malá věc by teď alespoň trochu pomohla?” Tyto “ostrůvky naděje” mohou často být prvními krůčky k řešení situace. 

Nenechte je v tom

Někdy když se dospívající dostanou do úzkých, tak si rodiče pomyslí: „Nechám tě v tom trochu vykoupat. Musíš si na to přijít sám.” I přes to, že dospívající jsou již velmi schopní problémy řešit sami, nemusíme je v tom úplně nechat. To není trénink odolnosti, ale osamělosti.

Přítomnost dospělého funguje jako protektivní faktor. Odolnost, nebo také schopnost zotavit se z obtíží, není plně vrozená vlastnost. Úlohou dospělého je kontinuálně podporovat děti při rozvíjení dovedností, které napomáhají zvládání problémů, být pro děti stabilní kotvou. Bylo by nerozumné očekávat, že dospívající zvládnou již vše bez pomoci.  

Ptejte se sami sebe, co je teď skutečně podstatné

Co když známky a škola teď nejsou pro naše děti to nejdůležitější? Co jiného mají příležitost se díky této době naučit? Hodnotu nezištné pomoci srkze nákupy pro starší paní ze sousedství? Doučování mladších spolužáků? Jsou různé způsoby, jak změnit stresující situaci na pozitivní zážitek. 

Hledejte si malá velká povzbuzení

Máme tendenci k perfekcionismu a velkým nárokům na sebe i na okolí. Právě teď je čas naučit se umění malých kroků. Oceňujte každodenní drobnosti. Sourozenci se mezi sebou rvou šest měsíců v kuse a teď je to chvíli o trochu lepší. Váš puberťák sice vůbec nezvládá školu, ale našel si aspoň něco, co ho snad baví. Oceňte to jako výhru - a malou velkou naději pro vás. 

Zdroj: https://www.kqed.org/mindshift/57108/listen-and-connect-how-parents-can-support-teens-mental-health-right-now?fbclid=IwAR2w8V5lr3jbCJhnosiWLk1-_C6tWw-U0A6cMGHluPn41Q54wxwQctYVVBI

 

Řekněte to vůní!

Vánoční čas je čas provoněných domácností. Připravili jsme pro vás pro odlehčení něco o tom, jak si různými vůněmi pomoci a uklidnit děti i další rodinné příslušníky. Klid je to, co teď potřebujeme všichni nejvíce. A esenciální oleje ovlivňují naše emoce. Některé oleje pozvedají náladu, snižují úzkost, pomáhají se uvolnit nebo načerpat energii. Jiné zlepšují koncentraci a zmírňují bolest.

 

Pokud se necítí v bezpečí, nemohou se učit

Náš mozek a tělo reagují na ohrožující události v našem okolí stejným způsobem jako bychom čelili dravým zvířatům ve volné přírodě. Pro naše děti může být aktuálně vnímanou hrozbou třeba učitel, který při hodině zvyšuje hlas, tlak na jejich studijní výkon, zahlcenost množstvím probírané látky, šikanující spolužák nebo hádající se rodiče a vyostřená situace doma. Děti totiž nehledě na svůj věk instinktivně vnímají všechny emoce svých rodičů, především stres, úzkost, hněv nebo starosti. Fungují trochu jako houby - cokoliv se děje v jejich okolí - do sebe nasávají. I když ještě nemají kapacitu pochopit důvody, proč jsou rodiče ve stresu, jsou si ho vědomy a reagují na něj.

Pokud si náš mozek myslí, že jsme v nebezpečí, snaží se nás chránit. Nastavuje obrannou fyziologickou reakci “útoku, úniku nebo zamrznutí”, během které se aktivuje autonomní nervový systém a tělo se dostává do stavu pohotovosti. Z důvodů prioritizace přežití se vypíná “akademický mozek” (prefrontální kortex). Jeho funkcí je nejen regulace naší nálady a chování, ale i vyšší funkce jako plánování, rozvržení času, řešení problému, schopnost abstrakce nebo tvořivost. Všechny tyto schopnosti nejsou v ohrožujicích situacích plně dostupné. 

To vidíme na svém chování - častěji se dohadujeme s partnerem, rychleji nám ujíždějí nervy s dětmi, více podléháme možným negativním scénářům. Děti začnou “zlobit”, “nedá se s nimi normálně mluvit”, ”jsou líné a pořád na mobilu” nebo onemocní. 

Stres v adekvátních dávkách je přirozený a vlastně pozitivní, zvyšuje odolnost nervového systému. Stresující událost má obvykle za následek krátké zvýšení hladiny kortizolu, což může pomoci v dosažení lepších sportovních či studijních výkonů. Příliš mnoho stresu nebo stres trvající delší dobu je však pro děti nezdravý - oslabuje jejich schopnost se učit, dlouhodobě si pamatovat, pružně a kreativně reagovat, soustředit se nebo si věci dobře zorganizovat.

Jako hlavní protektivní faktor pro zdravý psychický vývoj dětí funguje stabilní vztah s klidným naladěným dospělým, kterému mohou důvěřovat, v kombinaci s bezpečným a pozitivně stimulujícím prostředím. Takové prostředí bychom všem dětem přáli zažívat doma i ve škole. 

 

NÁVRAT DĚTÍ DO ŠKOLY

1. prosince se nám děti vracejí do školy. Co budou nejvíce potřebovat? Určitě pocit bezpečí. Jak jim v tom pomoci jsme pro vás zpracovali v přiloženém materiálu. Je určený spíše pro učitele, tak pokud máte komu, sdílejte, ať se dostane na správná místa, ale určitě neuškodí, když si ho přečte kdokoliv, koho se tato situace týká.

 

TRIKY A TIPY PRO SOCIÁLNÍ IZOLACI

Jak už jsme psali v předešlém příspěvku, sociální izolace vaše dítě ovlivňuje. Máme pro vás následující tip, jak mu pomoci.
a/ podpořte aktivní kontakt s jeho kamarádem
b/ vytvářejte příležitosti, kdy je se svým kamarádem v kontaktu alespoň ve svých představách. Zrcadlové neurony v našem mozku již zařídí, že pokud dítě o svém kamarádovi i jen přemýšlí, částečně se aktivují neuronové cesty a je to podobné tomu, jako by s ním bylo v kontaktu skutečném.
 
 

DĚTEM CHYBÍ KAMARÁDI. HODNĚ.

Izolace je pro děti zátěží.

Děti se při hře a v interakci se svými kamarády učí regulovat své emoce, rozvíjet sociální dovednosti, vyrovnat se se stresem, formuje se jejich identita a je podporována sebejistota. Vztahy s vrstevníky jsou pro ně velmi cenné, mají totiž možnost zažívat modely vztahů, které jsou dobrovolné, rovnocenné a postavené na jejich vlastní motivaci.

Pokud nemohou společný čas se svými přáteli zažít, mohou se děti a dospívající lehce cítit osamoceně, obzvláště pokud situace trvá několik týdnů.

Projevovat se to může různě. Dítě se stáhne a vidíme pokleslou náladu, větší únavu, méně energie, či je naopak více podrážděné a má problémy se soustředit. Nebo se prostě jen tak “motá kolem”, provokuje a vyvolává konflikty. Děti se totiž ve skupině svých kamarádů navzájem přirozeně regulují. A bez této obvyklé stimulace hledají často záminku, jak “upustit páru”, která se normálně uvolní v pohybu, na hřišti či při hře. Chybí jim osobní fyzický kontakt, interakce a pohyb.

Jak můžete pomoci svému dítěti, kterému chybí jeho přátelé?

 Povídejte si s ním o jeho kamarádech: kdy mu nejvíce chybí, jací jsou, kdo je vlastně dobrý kamarád a jak ho poznáme. Možná je vaše dítě se svými přáteli v kontaktu skrze sociální sítě, video hry nebo chat. I tak si s ním popovídejte, jaké to je - co je teď s kamarády jiné, co mu vyhovuje a co naopak chybí. To pomůže vašemu dítěti reflektovat, co cítí. Uznejte jeho pocity tím, že řeknete něco jako “Vidím/vnímám, že ti kamarádi chybí…”, nebo “Chápu, že…”, “Rozumím, že…“. Také mu řekněte, jak se cítíte vy, když nemůžete být v obvyklém kontaktu se svými přáteli.

Děti, pro které jsou sociální situace, škola nebo odloučení od rodičů obtížné, se s domácí izolací vyrovnávají relativně dobře. Nejsou vystaveny situacím, které jsou pro ně náročné. Pro ně je přechod do obvyklého režimu o to obtížnější.

Až do zrušení mimořádných opatření mohou rodiče svým dětem aktivně pomoci udržovat sociální kontakt se svými vrstevníky pomocí různých technologií. Samozřejmě to nenahradí osobní kontakt, ale jiná alternativa znamená izolaci. Pro mladší děti bude pro podporu jejich sociální a emoční pohody důležitá příležitost ke hře doma a hraní si s rodiči a sourozenci. Starší děti si mohou oblíbit videohovory a chatování s přáteli, společenské hry od pexesa až po karty. Možná budou chtít obědvat, sledovat film nebo oslavit narozeniny se svými kamarády přes obrazovku.

Zůstat teď v aktivním kontaktu se svými kamarády dětem umožní zmírnit pocit samoty, zůstat součástí party, posílit přátelství a později se o to snadněji do kolektivu zapojit.  

 

EMPATIE PŘI SDÍLENÍ STRACHU, ÚZKOSTI A OBAV pro malé i velké 

Existuje celá škála reakcí, u kterých si můžeme být jistí, že pokud je v komunikaci s rozrušeným dítětem nebo dospělým použijeme, situaci ještě zhoršíme. 

Čemu se tedy určitě vyhnout?

Opravdu nepomáhá poskytování různých rad, nabízení řešení, přesvědčování logikou, utěšování, odvádění pozornosti nebo zlehčování situace. Malý či velký partner tak může lehce získat dojem, že jej považujeme za neschopného, soudíme jej; cítí se nepochopeně, zahanbeně a naštvaně. Výsledkem je frustrace, stáhnutí se do sebe, pláč nebo hádka. 

V emočně náročných situacích je klíčové vytvořit takový komunikační prostor, který by druhému umožnil bezpečně, tj. bez kritiky a posuzování, vyjádřit své emoce a myšlenky. 

Cítit se někým plně viděný, vyslyšený, a ve svém stavu - ať už je v tu chvili jakkýkoliv - plně přijatý.

To je to, co OPRAVDU POMÁHÁ a co často úplně stačí.  

Jak tedy podpořím citlivou a nezraňující komunikaci s mými blízkými?

 

VYBUDUJTE U DĚTÍ EMOČNÍ ODOLNOST

Soužití doma je momentálně intenzivnější, než kdy předtím. Trávíme spolu hodně času a někdy si nemusíme rozumět. Pomozte dětem k tomu, aby rozuměly svým emocím a cítily se dobře  díky těmto pár jednoduchým tipům. Mluvte spolu o tom, jak prožíváte momentální situaci a jak z ní vytěžit to nejlepší.

 

JAK O SEBE SPRÁVNĚ PEČOVAT?

Pečujte o sebe! A začněte hned dnes - najděte si chviličku a zkuste se zastavit a promyslet si, ze kterých oblastí můžete čerpat a naplánovat si jak. Práce z domova je pro mnoho z nás i nadále denním chlebem, děti se brzo do školy nevrátí. Jak to všechno zvládat a zůstat oporou svojí rodině? Pečujte o sebe a soustřeďte se na věci, které vám pomáhají. Sebepéče neznamená jen jít si zacvičit a snažit se zachovat klid!

 

PRŮVODCE MÝCH POTŘEB

Každý den musíme udělat spoustu práce, splnit spoustu úkolů. Kromě plánování co a jak bude, určitě neuškodí zamyslet se nad svými potřebami. Náš dotazník vám může pomoci nejen si je ujasnit, ale i osvětlit vašemu partnerovi, kamarádovi či někomu z rodiny, jak situaci prožíváte a co by vám skutečně pomohlo. Vytiskněte, používejte, sdílejte! Opatrujte se.

 

TRÁPÍ TĚ NĚCO? NAPIŠ NÁM TO!

Na stránkách Dětství bez násilí jsme spustili online chat, kam můžeš napsat pokud se cítíš smutně, naštvaně, nebo potřebuješ poradit se špatnou situací doma.

 

JAK ROZPOZNAT ÚZKOSTI U SEBE A OSTATNÍCH

Každý se potýkáme s úzkostí po svém. Neodsuzujte proto příliš rychle chování lidí kolem vás! Buďme tolerantní, tato doba je extrémně náročná pro všechny vztahy a přátelství. Úzkost se může projevovat kromě věcí na obrázku i třeba neschopností se rozhodnout, zvýšenou celkovou únavou, napětím v ramenou a za krkem, suchem v ústech, podrážděností a přílišnou kritičností a nespavostí...

 

 

CO DĚLAT, KDYŽ SE VE ŠKOLE NEMOHU SOUSTŘEDIT?

Když se děti nemohou ve škole soustředit, mají strach, úzkosti, zlobí se...Pár jednoduchých cvičení, první pomoc pro duši. Moc bychom si přáli, aby tento plakátek visel v každé (ještě otevřené) třídě každé školy v celé republice. Pomůžete nám s tím? Sdílejte, pošlete učitelům svých dětí, do škol mateřských, základních, středních, výchovným poradcům, učitelům v Zuškách, družinářům...Pomozme našim dětem, aby se v této nelehké době cítili o trochu lépe.

 

EXPEDICE KORONA 2020 - pracovní sešit pro děti od autorů pohádky O zlém draku Koroňákovi

Máme pro vás interaktivní pracovní sešit pro děti, jakousi kroniku tohoto zvláštního koronačasu. Jeho součástí jsou (kromě zábavných úkolů) také metody na uklidnění a stabilizaci dětí, které jsou dětskými psychology používány během terapií - nicméně jsou krásně proveditelné i doma. Volně stahujte, vyplňujte a šiřte. Materiál vytvořili autorky pohádky O zlém draku Koroňákovi - MgA. Alice Čop, Mgr. Klára Veselská a Mgr. Dominika Kociánová. Přáli bychom si, aby tento sešit už nebyl potřeba, ale kdyby se přece jen karanténní opatření někdy v budoucnu vrátila, stačí jen sáhnout do šuplíku!

Pracovní sešit pro děti EXPEDICE KORONA 2020 - pdf

Workbook for Children EXPEDITION CORONA 2020 - pdf

 

Po zažití traumatické události

Traumatická událost může potkat každého z nás. Ostatně pro někoho byla a je traumatickou událostí i pandemie Covid 19. Každý jsme citlivý na něco jiného.
Zde pár rad a tipů, jak se chovat po prožití něčeho těžkého či složitého pro naši psychiku. Sdílejte, pošlete někomu, o kom víte, že mu bude náš materiál užitečný!
Inspirace: Trauma informed parent

 

Autoregulace umožňuje dětem čelit obtížným situacím

Autoregulace (seberegulace) je způsob, jakým nervový systém zvládá stres, emoce a obecně řídí naši energii. Je to schopnost tolerovat pocity různé intenzity. Uklidnit se, když se rozrušíme. Zvládnout frustraci a vhodně reagovat v okamžicích, které jsou pro nás nové, zastrašující nebo zahlcující. Jednoduše řečeno jedná se o schopnost pružně a adekvátně reagovat v různých situacích.

Nervový systém každého dítěte má jinou kapacitu, a proto některé děti mají sníženou schopnost své emoční, kognitivní nebo pohybové regulace. Jsou často impulzivní a silně reagující i na drobný podnět; počkat, zůstat v klidu a dodržovat pravidla je pro ně utrpením; soustředit se a udržet pozornost velkou výzvou. Platí to zejména pro úzkostlivé děti, děti s poruchami autistického spektra a ADHD, ale víme, že takto reagují i děti, které zažily trauma, zanedbávání nebo zneužívání.

Děti se s touto dovedností nerodí, schopnost seberegulace dozrává až s jejich věkem. Je ovlivněna interními genetickými predispozicemi, ale i vnějšími faktory, jako je bezpečné předvídatelné prostředí a láskyplná interakce s rodiči. Děti se učí rozvíjet své samoregulační dovednosti skrze kontakt s klidným a stabilním dospělým.
Děkujeme za pomoc Lada Brown ladahbrown.com


(obrázek ke stažení pro tisk)

 

Co dělat, když mám podezření na domácí násilí?

Mám pochybnosti - jak reagovat? Kam se obrátit? S kým se poradit?

 

Už zase létá lego vzduchem?! Jak můžeme pomoci dítěti s jeho stresem? Buďme mu vzorem a oporou.

Trávíme s dětmi plno času doma, určitě není nouze o nějakou tu stresovou situaci, kdy místo klidné hry létá vzduchem lego, dítě se rozčiluje a vy nevíte co s tím.

Nejúčinnější způsob, jakým děti něco naučit, je náš vlastní vzor. Dítěti prostě předveďte, jak se se situací, kdy vám něco nejde, vyrovnáváte vy. Na to ale musí být dítě v klidu a vnímavé.

V případě akutního rozčilení vám může být při uklidnění dítěte dobrým pomocníkem technika 5 P - jako 5 prstů na rukou:

  1. popsat situaci - Snažíš se to sestavit a něco ti na tom nešlo...
  2. pojmenovat pocity - Popadl tě vztek/smutek a tak jsi tím hodil...
  3. počkat/prodýchat, vyjádřit porozumění - někdy to mám také tak a potřebuji se zklidnit, nádech a výdech...
  4. požádat o pomoc - Chceš, abychom to zkusili opravit spolu? Mně to také pomůže, když na to nejsem sám/a...
  5. pohladit, pochválit

Buďte připraveni i na odmítnutí vaší nabídky. Pak můžete říci: Kdybys chtěl/a třeba za chvíli, jsem tu pro tebe.

Když nabídku přijme, tak postupujte dle pěti bodů uvedených výše.

Vyvarujte se kritiky – zkuste se vyhnout reakcím jako: Co to děláš? Vždyť si to rozbiješ! Tos to teda vyřešil/a.

Nepřeskakujte hned k návrhům řešení jako jsou: Tak si postav něco jiného. Zkus to udělat takhle. Podívej se na návod, jak to tam je nakreslené...

Vyvarujte se rovněž trestů za to, že u toho křičí, dělá nepořádek, ničí hračky – např. výhružkou, že už si s tím nebude moci hrát.

 

CO NEŘÍKAT DÍTĚTI, KDYŽ MÁ STRACH

Je klíčové, aby rodiče, kteří vidí své dítě, jak má strach, zůstali sami klidní a pozitivní. Nemůžete z jeho života odstranit všechny příčiny strachu. Můžete jej ale naučit, jak se svým strachem pracovat.

“Neměj starost.”
Nemá cenu dítěti říkat, aby nemělo starost. Ono už ji dávno má. Touto větou jen naznačujete, že jeho starosti nemají pořádný důvod a pro vás jsou vlastně nepřijatelné.
Lépe: “Můžeš mi říci, co tě trápí?”

“To není problém.”
Úzkostné děti vědí, že mají problém. Jejich obavy negativně ovlivňují vztahy s jejich kamarády, rodinou, a dokonce i školní výkon. To je velký problém.
Lépe: “Vidím, že ti to dělá velké starosti. Co kdybychom spolu zkusili to pomalé dýchání, jak jsme si minulý týden trénovali?”

“Budeš v pořádku.”
Každý, kdo někdy zažil velký strach nebo dokonce záchvat paniky, ví, že v takové chvíli mozek prostě nemá kapacitu slyšet slovo “v pořádku.”
Uklidněte dítě svou fyzickou přítomností: “Jsem tady a pomůžu ti s tím.”

“Není se přece čeho bát.”
Úzkostné děti se bojí spousta věcí: hodnocení, odmítnutí spolužáků, selhání, a seznam je nekonečný. Strach není možné tímto způsobem odstranit.
Můžete ho zmírnít tím, že o něm budete společně mluvit: “Promluvme si o tom.”

“Potřebuješ prostě víc spát!”
To je právě problém. Právě v noci, kdy je klid, se rozběhnou zneklidňující myšlenky. Dítě za to nemůže, není to jeho chyba.
Zkuste třeba: “Co kdybychom si v posteli přečetli tu knížku, kterou máš tak rád?”

“Dělej.” “Pospěš si.”
Některé úzkostné děti se pohybují šnečím tempem. Buď jsou chyceny do pasti svého perfekcionismu, nebo mají problém se rozhodnout. Říkat jim, aby si pospíšili, jen zvýší pocit jejich neschopnosti a bezmoci.
Jednodušše se jich zeptejte: “Jak ti mohu pomoci?”

“Nemysli na to. Je to jen v tvé hlavě.”
Věřte tomu, že vaše dítě by na to moc rádo myslet přestalo. Věc je ta, že přerušit tok úzkostných myšlenek je velmi obtížné. Tímto vyjádřením své dítě nejen zahanbíte, ale i zvýšíte jeho pocit viny.
“Vypadá to, že tvůj mozek má teď velké starosti a ječí na plné obrátky. Co kdybychom se spolu prošli a tím ho trochu uklidnili?”

“Už nevím, co s tebou mám dělat.”
Být rodičem úzkostného dítěte je velmi obtížné a vyčerpávající. Vaše dítě ale i tak potřebuje rodiče, který si v těchto chvílích udrží klid, důvěru a naději. Pokud vyjádříte i vaši bezmoc, úzkost vašeho dítěte se raketově zvedne.
Zkuste: “Co kdybychom spolu popřemýšleli, jak bychom se mohli oba znovu nějak uklidnit?”

Poradit si se strachem a úzkostí chce čas a hlavně cvik. Vaše dítě na vás samozřejmě nechce až do oboustranného vyčerpání viset, klást stejné otázky stále dokola, nebo mít co chvíli emocionální záchvat. Skrytou příčinou jeho chování je strach v jeho těle a hlavě. Zkuste na něj v těchto momentech reagovat s empatií a citlivostí, předáváte mu důležité životní know-how, jak se svým strachem zacházet.

Zdroj:
https://www.psycom.net/child-anxiety-things-never-to-say

 

Jak zvládnout vztek?

Každá krizová situace znamená náročnou výzvu. Každý nárok vyžaduje energii. Je-li nároků moc a energie málo, zvyšuje se riziko ztráty kontroly. Ztráta kontroly znamená riziko násilí. Je v pořádku, že se zlobíme. Na vztek máme právo, jedná se o emoci, která nám říká, že něco už je příliš. Násilí však v pořádku není. Nikdy.

V případě, že budete zažívat pocity zlosti nebo nejistoty, pamatujte, že jste zodpovědní za to, jak s nimi naložíte. Zkuste využít následující kroky k lepšímu zvládnutí situace.

A jaké dlouhodobější kroky můžete využít při zvládání vzteku?

  1. Sdílejte své myšlenky a pocity. Podělte se o své pocity a potřeby s partnerem (např. blízkost či prostor pro sebe).
  2. Dopřejte si to, co máte rádi.
  3. Vytvořte si denní a týdenní plány aktivit.
  4. Vytvořte si krizový plán pro situace, kdy je toho na vás příliš, např.:
    a. Jděte ven - do parku, na balkon nebo alespoň do jiné místnosti.
    b. Hýbejte se - Pokud nemůžete jít ven, zkuste kliky, skákejte, využijte schodiště v domě.
    c. Dejte si sklenici vody nebo něco snězte
    d. Odpočívejte a relaxujte
  5. Nezapomeňte, že užívání drog a alkoholu představují velké riziko pro ztrátu kontroly.
    Pokud je užíváte, pokuste se omezit jejich konzumaci.

Zdroj

 

Jak dosáhnout toho, aby mě dítě vnímalo?

Z různých stran na nás doléhají doporučení, abychom s dětmi situace řešili povídáním si.

Co když mám ale pocit, že mě mé dítě vůbec neslyší, nereaguje, rozčiluje se, pláče?

Traumatizované děti mají často problémy se sebekontrolou a mnohdy jsou odpojené od druhých a okolního světa. Nemůžeme apelovat na jejich rozum, protože jejich mozek je zaměstnán pocity nebezpečí, úzkosti a strachu. Doktor Bruce Perry, uznávaný psychiatr a neurovědec v oblasti traumatu, nám na jednoduchém modelu ukazuje, jak v takové chvíli postupovat. Můžeme to pro lepší zapamatování pojmenovat jako metodu 3K!

Pro každodenní výchovu a péči o naše děti je to zásadní informace – k apelaci na rozum a povídání si (komunikace) s dítětem dochází až poté, co se dítě uklidní (klid) a vnímá nás, jsme v bezpečném kontaktu (kontakt).

KLID = zklidnit tělo můžeme fyzickou rytmickou aktivitou (kolébání v náručí, houpání, objímání, pomalé dýchání, použití zátěžových dek), slovním ujištěním (“nezlobím se”, “nic se neděje”, “to se stává”) a vaší empatií pro emocionální stav dítěte.

KONTAKT = navázat klidný láskyplný kontakt a naladit se na dítěj; dát mu znát, že cokoliv se děje, jste tam stále pro něj. Nejlépe nejen slovy, ale i společnou oblíbenou aktivitou.

KOMUNIKACE = teprve pak se můžete s dítětem bavit o tom, co se dělo a jak se to dalo udělat jinak. Teprve teď má jeho mozek přístup k logice a reflexi.

 

4 zázračné otázky pro překonání nepohody

Ve chvílích, kdy to už už vypadá, že se nálada doma nepěkně zvrtne, doporučuje Deborah Kris položit si 4 zázračné otázky:

1/ Má někdo z nás hlad?

2/ Potřebujeme se vyspat?

3/ Není něčeho příliš?

4/ Potřebujeme se chvíli hýbat?


1/ Má někdo z nás hlad? Nemám já hlad?

Hlad ovlivňuje náladu. Pokud jsme hladoví, klesá nám hladina cukru a tím se spouští uvolňování hormonů jako je kortizol a adrenalin - ty samé hormony jsou vylučovány během stresové reakce.
Někdy to je prostě jen svačina, která pomůže dětem, aby se zklidnily. Nezapomínejme, že cukry způsobují výkyvy nálad, zklidnit nervy a uzemnit napomáhají naopak proteiny. Takže si místo kusu dortu nebo sušenek dejte raději pomazánku s tvarohem :-)

2/ Nepotřebujeme se všichni vyspat?

Pokud málo spíme, klesá naše emoční odolnost. Chemické látky v mozku, které jsou produkovány během našeho hlubokého spánku, jsou ty samé, které našemu tělu říkají, aby zastavilo produkci stresových hormonů. A produkce stresových hormonů vrcholí během odpoledne a navečer. Pokud se dostatečně nevyspíme, vše vypadá o něco horší, než skutečně je.

3/ Není něčeho příliš? Potřebuje někdo z nás méně stimulace?

Všichni to známe. Chvíle, kdy už něčeho bylo mnoho, bylo to hodně intenzivní nebo to trvalo příliš dlouho. Cítíme se zahlcení a potřebujeme chvíli vypnout. Pokud se jako dospělí cítíme přetížení, je dobré si vzít pár minut pro sebe. Vypnout televizi, dát si krátkou sprchu, udělat si čaj, poodejít na balkón nebo někam, kde budeme sami. Řekněte svým dětem, co děláte: ”moje tělo říká, že právě potřebuji přestávku” .

Vaše děti často potřebují, a v tu chvíli ještě nevědí, že potřebují, podobné věci jako vy. Zklidnit se teplou vodou ve vaně, v klidu si o samotě utřídit svoje plyšáky, prohlédnout si knížku...Přílišná stimulace je totiž i sledování pohádek, youtubu nebo počítačové hry. I tím se děti snadno přesytí.

4/ Potřebujeme se hýbat?

Každé tělo - malé i velké - se potřebuje hýbat. Nejsme uzpůsobení sedět celý den před obrazovkou. Neuropsycholog Wendy Suzuki říká, že “cvičení je nejvíce transformující věc pro náš mozek.” Pohyb zlepšuje náladu, uvolňuje stres, zlepšuje naše soustředění. Pomáhá nám, abychom tolik nereagovali na různé stresující okolnosti. Naše těla i mozky fungují lépe, pokud se hýbeme - může to být jednoduchá rozcvička nebo yoga protažení s dětmi, společné posilování nebo bláznivý taneček na jejich oblíbenou píseň.

Zdroj

 

Jakfungují státní instituce zajišťující ochranu před domácím násilím během nouzového stavu?

Na základě ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky vyhlásila vláda ČR dne 12. 3. 2020 usnesením č. 69 nouzový stav pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví, v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru /označovaný jako SARS CoV-2/ na území České republiky na dobu od 14.00 hod. dne 12. března 2020 na dobu 30 dnů. 

V době stavu nouze je pak vláda oprávněna na základě krizového zákona č. 240/2000 Sb. na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit některá práva a svobody občanů ČR formou krizových opatření, jako je např. povinnost strpět zákaz vstupu, pobytu, pohybu ve vymezených objektech nebo rizikových oblastí z důvodu omezení šíření nákazy. Dosavadní vydaná krizová opatření vlády ČR jsou uvedena na webu MV ČR.

Činnost soudů může být omezena tak, že běžná jednání, již nařízená mohou být odročena, nebo nenařizována, nicméně případy vyžadující bezodkladné rozhodnutí soudu, jako jsou vazební rozhodnutí, rozhodnutí o zadržení osob, o předběžných opatřeních – v našem případě rozhodnutí o nařízení předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí podle Zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních, jsou v zákonných lhůtách soudy projednávány a lze se tedy na soudy obracet i nyní, kdy je vyhlášen stav nouze. 

Omezení se netýká služby poskytování azylového bydlení a krizové pomoci – azylové domy a zařízení poskytující ubytovací služby obětem DN aktuálně fungují v plném rozsahu.

Policisté i nadále plní své úkoly, v žádném případě by nemělo hrozit, že by bylo jakkoliv ohroženo vyšetřování již oznámených či budoucích trestných činů.

OSPODy v rozsahu jim svěřené působnosti po dobu trvání nouzového stavu omezily svou činnost pouze na úkony a činnosti nezbytně nutné, tedy takové činnosti, které vedou k ochraně života a zdraví ohrožených dětí. 
Do nezbytných činností patří např. 
- zajištění působnosti v oblasti návrhových oprávnění k ochraně před domácím násilím
- zajištění působnosti v oblasti trestního řízení ve věcech mládeže

Intervenční centra - fungují po celé republice, sice v omezeném provozu, nejvíce po telefonu, ale v případech potřeby i osobně.

 

Jak přežít karanténu?

Jsme v nouzovém režimu, to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat je, že na sebe nebudeme klást zbytečné nároky a co nejvíce si zjednodušíme život. Nemusíme být dokonalí, nemusíme stihnout všechno. Co naopak musíme, je pečovat sami o sebe.

Domácí násilí ve světě v době koronaviru

Zprávy z celého světa jsou alarmující. Případů domácího násilí v době karantény přibývá, u nás tomu bohužel nebude jinak, i když zatím nemáme validní data. Dítě je traumatizováno i přes to, že není přímou obětí násilí, ale “pouze” jeho svědkem! Připravujeme pro vás informace, jak funguje pomoc různých institucí a organizací i v tomto omezeném režimu. Sledujte náš fb a web.

Traumatizované děti to mají těžší

Mimořádná opatření ohledně koronaviru znamenají pro děti zásadní změnu a mnoho omezení. Nemohou do školy, nakoupit, ven s kamarády, na kroužky. Musí trávit většinu času doma, v lepším případě na zahradě. Je to náročné pro všechny děti, ale jsou i takové, pro které je současná situace ještě mnohem náročnější. Děti, které prožily trauma.
To, co zdravé dítě ani nezaznamená, představuje pro traumatizované dítě situaci, se kterou se musí vyrovnávat.

Proč tomu tak je? Abychom to pochopili, musíme si nejdříve vysvětlit, CO je vlastně trauma.
Trauma je jakákoliv událost, která je tak náročná, že nás úplně zahltí. Nefungují nám žádné mechanismy zvládání situace a cítíme se naprosto bezmocí a zoufalí. Traumatickou událostí může být cokoliv, rozhodně neplatí žádné objektivní měřítko pro míru náročnosti. Americký klinický psycholog a jeden z předních světových odborníků na trauma Petr A. Levine zdůrazňuje, že trauma spočívá v nervové soustavě, nikoli v události. 

Mozek a tělo dětí, které zažívají násilí v blízkých vztazích, se velice často dostává do situací tělesně prožívaných jako život ohrožující situace. Protože se jim v té chvíli nedostane uklidnění, jejich mozek vytváří kortizol - látku, kterou se snaží organismus sám uklidnit. Vyšší množství kortizolu je však pro mozkovou tkáň nebezpečné, a proto si mozek často stresovaných dětí nastaví citlivější termostat na jeho výskyt a ve chvíli stresu spouští poplašný alarm mnohem dříve, než je tomu u ostatních dětí. 

Jak se liší chování a prožívání traumatizovaných dětí?
Cítí se mnohem častěji ohrožené a jsou více úzkostné. Pocit ohrožení se pojí se zvýšenou potřebou vyhledávat potenciální nebezpečí. Traumatizované děti jsou proto neustále ve střehu a zvýšeně citlivé  na podněty, které pro ně mohou nebezpečí znamenat. Zejména pak ty, které jim nějakým způsobem připomínají prožité trauma, např. zvýšený hlas, bouchnutí dveří při průvanu, nějaké slovo, vůně apod. Mívají problémy s pozorností, protože jejich mozek neustále primárně vyhledává nebezpečí. I běžný podnět pro ně znamená nárok, se kterým si neumí poradit - mají strach a cítí se bezmocné. 

Traumatizované děti  
 bývají častěji smutné, skleslé, cítí se často ohrožené
 jsou citlivé na změnu, která pro ně znamená nejistotu
 mají problémy s pozorností 
 mají potíže se  spánkem, často se budí
 více přemýšlejí o smutných věcech a vzpomínají na ošklivé věci
 častěji zlobí a vztekají, a to velmi intenzivně

ALE POZOR! Traumatizované děti se mohou také jevit jako velmi klidné a bezproblémové. Nesmíme si však tuto bezproblémovost plést se stažením a uzavřením se.Také toto jsou projevy traumatu. Pokud si s něčím děti neumějí poradit, zkrátka se vypnou. Tyto děti nejsou tak nápadné, proto častěji uniknou naší pozornosti.
Péče o traumatizované děti klade na jejich rodiče samozřejmě zvýšené nároky. V příštím článku se budeme věnovat právě jim, s praktickými radami, jak celou situaci společně s dětmi dobře přestát. Sledujte náš web i facebook.

Jak vysvětlit současné dění malým dětem? Proč by si měly mít ruce a nosit roušku? Aby porazily zlého draka Koroňáka!

Klinická psycholožka Mgr. Klára Veselská a divadelnice Mg.A. Alice Čop připravily spojily své síly a společně napsaly pohádku, která má pomoci dětem vyrovnat se se současnou situací, lépe ji pochopit a současně vnést do reality života i humor. Ke stažení ZDE!

 

Jak se projevuje úzkost u dětí?

Jak se projevuje strach, obavy a úzkost u dětí? Jak na ně reagovat? Materiál pro vás připravily naše psycholožky.

https://bit.ly/ZdrojUzkostDeti

Jak mluvit o koronaviru s dětmi?

Tipy jsou shrnuty v článku na webu Kidtown.

Jak naložit s vlastním strachem?

Psycholožka a specialistka na krizové intervence Daniela Vodáčková v rozhovoru pro Deník N radí, jak se svými obavami zacházet, aby si člověk uchoval zdravou a pozitivní mysl.
Vybrali jsme pro vás pár nejdůležitějších rad, jak naložit se strachem a úzkostí.