Když k nám do LOCIKY přišel poprvé šestiletý Jindra, přinesl si s sebou nejoblíbenější hračky – dva samopaly.
Bylo by pěkné vidět za tím obyčejnou klukovskou fascinaci zbraněmi, nebýt toho, že mnohokrát viděl svého tátu, jak drží mámě pistoli u hlavy a řve na ni, že ji zabije. Byl svědkem toho, jak táta mámě vyhrožoval, sledoval ji, kontroloval jí mobil a přerazil jí nos. Jindru prý měl rád, bil ho a nadával mu jen výjimečně, a párkrát se mu svěřoval, že se maminky „zbaví“.
Jeho táta je v současnosti ve vazbě, to ale neznamená, že Jindru už nic netrápí. Strach o mámu a trvalý pocit ohrožení způsobil, že se nevyvíjí stejným tempem jako jiné děti. Ve škole byl zařazen do předškolní třídy, kam věkem patřil, choval se však jako mnohem mladší: téměř nemluvil, odmítal jíst příborem, pomočoval se. Neuměl navázat kontakt s dětmi ani dospělými. Jistě si dokážete představit, že připravovat se s takovými handicapy na vstup do školy jde opravdu těžce.
Jindra i jeho maminka docházejí pravidelně do LOCIKY už nějaký čas. Dětské advokační centrum pomáhá koordinovat ve spolupráci s OSPOD mezioborovou spolupráci při hledání řešení v nejlepším zájmu Jindry. Dětská psycholožka poskytuje Jindrovi specializovanou podporu a stabilizaci a terapeutka jemu i mamince pomáhá se vyrovnat se s tím, co zažil. Konzultace v LOCICE pomáhají mamince pochopit, proč je Jindra jiný než ostatní děti a jak může rozvíjet své rodičovské kompetence. Jindra pomalu dohání své vrstevníky a už si hraje i s jinými hračkami, než jsou samopaly.
